Bateau-Lavoir, líheň světově proslulých umělců: Picasso, Modigliani…

Bateau-Lavoir (tzv. „plovoucí prádelna“) je umělecká kolonie nacházející se na kopci Montmartre v čtvrti Clignancourt, která spadá pod 18. obvod Paříže (Francie). Vstup do ní je z 13. náměstí Émile-Goudeau (ulice Ravignan).
Od roku 1904 slouží jako místo bydliště, setkávání a tvorby mnoha francouzských a zahraničních malířů a sochařů, ale také spisovatelů, divadelníků a obchodníků s uměním. Dnes Bateau-Lavoir stále nabízí 25 ateliérů pro umělce.
Po požáru v roce 1970 byly dřevěné budovy umělecké kolonie zcela znovu postaveny v původní podobě roku 1978, tentokrát však z betonu. Na zadní fasádě, která je viditelná ze zahrady Louise-Weber-La Goulue na ulici Burq, lze stále spatřit dvacet pět prosklených uměleckých ateliérů, jež přispívají k udržení slávy tohoto místa.

Počátky historie „plovoucí prádelny“ Na adrese č. 13 náměstí Émile-Goudeau (dříve náměstí Ravignan) byla kolem roku 1830 uzavřena vinárna Poirier-sans-Pareil kvůli sesuvu půdy a kolem roku 1860 ji nahradila budova (bývalá továrna na klavíry). Jedná se o cihlovou a dřevěnou stavbu, která se táhne podél prudké ulice na kopci Montmartre. Přední fasáda, směřující k náměstí Émile-Goudeau, se nachází ve druhém patře zadní fasády, což přispívá k originálnímu vnitřnímu uspořádání.

V roce 1889 majitel, jistý Maillard, chtěje z budovy vytěžit příjmy, oslovil architekta, aby ji přestavěl na ateliéry umělců, z nichž většina směřovala do dvora. Dům byl rozdělen na dvacet malých bytů o jedné místnosti, osvětlených velkými okny a oddělených tenkými dřevěnými přepážkami s otvory. Tyto „studia“ se rozkládají po obou stranách centrální chodby připomínající palubní chodby zaoceánského parníku. Právě tento „vzhled“ měl údajně inspirovat název „Loď“, který si dala komunita, zatímco Max Jacob (básník a prozaik modernista, ale také francouzský malíř) k němu ironicky přidal přezdívku „Pralka“. Dům totiž měl pro dvacet pět nájemníků (!) pouze jeden vodovodní kohoutek a jednu toaletu. Podle jiné verze mu toto jméno dal poté, co při své první návštěvě viděl sušit prádlo venku.

Předtím, než získal přezdívku „Bateau-Lavoir“, se mu říkalo „Dům lovce“.
Život umělců, organizovaný s minimem prostředků Nájemné bylo směšně nízké. Kolem roku 1900 „pro dělníka vydělávajícího 5 sous denně stálo měsíční nájem 15 sous“. Životní podmínky byly tvrdé a pohodlí neexistovalo. Uvnitř v zimě mráz a v létě dusné vedro. Přidával se zápach plísně způsobený vlhkostí dřevěných stěn, dřevěných trámů a výparů barev či terpentýnu. Špatné hygienické podmínky způsobovaly dráždivou atmosféru, chodba byla úzká, celý prostor špinavý a zaprášený.

Umělci, často bez peněz, žili s velmi málem. Nábytek byl takřka neexistující. Truhly sloužily jako židle, matrace či slamník se střídaly. V suterénu jistý pan Sorieul pěstoval chřest a artyčoky, které se prodávaly za nízké ceny, ale ne všichni si je mohli dovolit. Umělci se snažili bojovat s hladem, sdíleli povinnosti a navzájem se podporovali.

Tato nouze vedla k tomu, že umělci na svá plátna začali integrovat řadu rozmanitých materiálů či předmětů: Max Jacob používal černý kouř ze své petrolejové lampy, kávovou sedlinu nebo prach usazený na svých policích pro své akvarely. V květnu 1912 Picasso vytvořil své první kolážování tím, že na jedno ze svých obrazů připevnil kus voskovaného plátna.
První umělci usazení v Bateau-Lavoir
Prvním umělcem, který se usadil v Bateau-Lavoir, byl malíř Maxime Maufra v roce 1892. Právě se vrátil z pobytu v Bretani.
Místo se brzy stalo místem setkávání, kde lze zaznamenat přítomnost Paula Gauguina. Mezi lety 1900 a 1904 zde působily dvě skupiny umělců – Italové, mezi nimiž byl nejznámější Ardengo Soffici, a Španělé sdružení kolem Paca Durria. V roce 1901 se tento poslední usadil v jednom bytě v Bateau-Lavoir, který později postoupil Pablu Picassovi. Oba muži spolu v letech 1910 pracovali a tvořili šperky.

Fernande Olivier se v roce 1901 nastěhovala do ateliéru Laurenta Debienna. Pablo Picasso přijel v roce 1904 (zůstal zde až do roku 1909, ale ateliér si ponechal až do roku 1912). Po své modré periodě nastoupila růžová, která skončila v roce 1907. Téhož roku představil své plátno „Slečny z Avignonu“, které znamenalo počátek kubismu.

V té době byli obyvatelé Bateau-Lavoir, kteří sem přišli ze všech koutů světa, především Holanďan Otto van Rees se svou manželkou Adyou van Rees-Dutilh (od roku 1904), Kees van Dongen (od roku 1905), Španěl Juan Gris (přijel v roce 1906), Rumun Constantin Brâncuși, Ital Amedeo Modigliani, Pierre Mac Orlan a Max Jacob. V roce 1908 byl na památném banketu přivítán celník Rousseau. O rok později se zde usadil Mexičan Diego Rivera.
Vývoj čtvrti a Bateau-Lavoir
V roce 1909 se čtvrť změnila: začal se rozvíjet turistický ruch kolem kabaretů, místní chatrče byly zbourány, ulice vydlážděny a ceny nájmů i potravin vzrostly. Stručně řečeno, čtvrť se urbanizovala. Po první světové válce Bateau-Lavoir, nacházející se na pravém břehu, ztratil na své živosti ve prospěch svých „konkurentů“ – Montparnasse a La Ruche (obdoby levobřežního Montmartru).

Přezdívaný „Villou Médicis moderní malby“ (analogií s francouzskou Villa Médicis v Římě), původní Cité du Bateau-Lavoir byl roku 1970 zničen požárem. Zůstala pouze fasáda. Roku 1978 jej architekt Claude Charpentier znovu vystavěl do původní podoby, tentokrát však z betonu. Dnes zde opět sídlí 25 uměleckých ateliérů, přístupných z Jardin Louise-Weber-La Goulue (v ulici 14 rue Burq). Část, která požárem nebyla zasažena, byla 31. května 1965 prohlášena za historickou památku.
Do Bateau-Lavoir docházelo mnoho významných francouzských i zahraničních osobností:
Pablo Picasso, Amedeo Modigliani, Kees van Dongen, Maurice de Vlaminck, Henri Matisse, Constantin Brâncuși, Georges Braque, André Derain, Maurice Utrillo, Juan Gris, Max Jacob, Guillaume Apollinaire, Otto van Rees a další.