Villa-des-Platanes a Město-poledne, dvě útočiště klidu v atmosféře Pigalle

Villa-des-Platanes a Cité-du-Midi: dvě prostory, které byste si neměli nechat ujít při procházce z náměstí Place Blanche k náměstí Place Pigalle – dvě zelené a originální slepé uličky v okolí, jež se tyčí nad bulvárem Boulevard de Clichy:

na adrese č. 58 se nachází Villa-des-Platanes, luxusní nemovitostní komplex a zelený prostor z 19. století
a o 50 metrů dále, na adrese č. 48, pak Cité-du-Midi, kousek zeleně s venkovským šarmem

Tyto dva zcela odlišné a protikladné prostory se v srdci jinak proslulého turistického okrsku Pigalle spojují svou originalitou.
Villa-des-Platanes
Villa des Platanes je skutečně skrytá za kovanou mříží na adrese 58 boulevard de Clichy. Jedná se o nemovitostní komplex z konce 19. století. K přístupu do prvního klidného rokokového dvora je nutné být rezidentem či pozvaným hostem. A to je teprve začátek, protože jde o významný a pozoruhodný komplex sestávající z několika obytných budov a příjemného zeleného prostoru vedoucího až k rue Robert Planquette, která následně ústí do rue Lepic. Toto dílo vzniklo v roce 1896 podle návrhu architekta Deloeuvre.
Nevšednost uprostřed Montmartru zábavy
Uprostřed „Montmartru nezřízených oslav“ (druhá polovina 19. století) se skutečně skrývá kuriozita tohoto okrsku. Údiv je naprostý, když objevíte klid Villa des Platanes a její malebné kouzlo. Uprostřed sex shopů, strip klubů a dalších pochybných zábavních podniků okrsku Pigalle byste opravdu nečekali, že zde najdete toto tajemné a téměř zapomenuté místo.
Co lze z Villa-des-Platanes spatřit z bulváru de Clichy
Dvojitá mříž je nádherná.

Kontrast červených cihel, bílých profilů a vyřezávaných černých balustrád spolu s půlkruhovými arkýři činí tuto fasádu jedinečnou.
To, co nelze spatřit z bulváru Clichy Ti, kdo jsou dostatečně zvědaví, aby nahlédli přes dvě kované mříže, objeví výjimečné místo. Na konci prvního vnitřního dvora se tyčí budova inspirovaná renesancí, vybavená dvojitým podkovovitým schodištěm korunovaným dvěma sochami držícími pochodně.
Ale to je jen výkladní skříň velkého rezidenčního komplexu s půvabem stejně příjemným jako jedinečným, lemovaného nádherným zeleným prostranstvím.

A tak se rozkládá mezi bulvárem Clichy a ulicí Roberta Planqueta (vzadu) řada budov postavených koncem 19. století, kde dnes stále žije téměř 400 šťastných obyvatel! Snadno pochopíme, proč jsou tito obyvatelé odhodláni chránit svůj ráj, kde musí být dodržována poměrně přísná pravidla. Vila Platanes je soukromou rezidencí. Některé ateliéry umělců však otevírají své dveře jeden či dvakrát ročně....
Původ Vily Platanes
Pozemek, na němž byla postavena všechna tato obydlí, sahá až k ulici Roberta Planqueta, dříve nazývané ulice Tilleulové. Nacházel se zde „Lucasův okrsek“. Od roku 1830 tu stála Vila Tilleulové, typická pro ony proslulé venkovské domy či „folies“, které si tehdejší bohatá buržoazie nechávala stavět.

Vila Platanes byla objednána v roce 1896 pod vedením místního renomovaného architekta Léona Deloeuvra. Směsice gotiky, secese a renesance – budova je typická pro svou dobu, okázalá a okázalá. Ukazuje se, že otevřené nádvoří hned za kamennými oblouky rovněž ukrývá umělecké ateliéry a jednu z „folies“ z 19. století.

Během romantické éry (polovina 19. století) nesla vila Platanes tehdy jméno „Kalifornie“. Vypráví se, že zde údajně bydlela Marie Duplessis, milenka spisovatele Alexandra Dumase mladšího od září 1844 do srpna 1845. Právě ona se stala inspirací pro postavu Dámy s kaméliemi tohoto významného francouzského autora, jehož mnohá největší díla vzešla z hexagonální literatury. V románu Dáma s kaméliemi umírá velmi mladá na tuberkulózu. Ve skutečnosti Marie Duplessis podlehl souchotinám (tuberkulóze) ve věku pouhých 23 let v naprosté chudobě. Stalo se tak 3. února 1847 v Paříži. Její manžel, hrabě de Perregaux, kterého si vzala v roce 1846, ji 16. února téhož roku exhumoval, aby jí zajistil důstojný pohřeb, a nechal ji přenést na hřbitov Montmartre. Zde odpočívá dodnes v malém, stále květinami ozdobeném hrobě s prostým nápisem: „Zde odpočívá Alphonsine Plessis.“

Alexandr Dumas mladší poté ze svého románu napsal divadelní hru, která byla poprvé uvedena v roce 1852. O rok později se jím inspiroval skladatel Verdi pro svou slavnou operu *La Traviata*, v níž Marie vystupuje pod jménem „Violetta Valéry“.
Události Pařížské komuny (1870)
Tento klidný koutek je rovněž dějištěm několika pamětihodností spojených s Pařížskou komunou. Montmartre byl totiž jedním z posledních center odporu té doby, a proto se v této čtvrti odehrávaly krvavé střety během takzvaného „krvavého týdne“. Vila des Tilleuls byla symbolickým epicentrem tohoto konfliktu. Když byla v roce 1896 postavena vila des Platanes, neznámý umělec chtěl vzdát hold bojovníkům tím, že na budovy umístil několik reliéfů připomínajících události tohoto období.
Cité-du-Midi
Cité-du-Midi je ulice v 18. obvodu Paříže, v čtvrti Grandes Carrières v Montmartru, která ústí na bulvár Clichy č. 48. Je to dlážděná slepá ulice dlouhá pouhých 100 metrů, ale v tomto specifickém prostředí Pigalle působí originálně.
Původ a kouzlo slepé ulice Cité-du-Midi
Zdá se, že ulice dostala svůj název podle některých svých prvních obyvatel, kteří pocházeli z jihu Francie (středomořské oblasti). Tato zelená ulička je nepochybně bývalým dělnickým sídlištěm. Pravděpodobně pochází z poloviny 19. století. Ses půvabné domky, půvabné pavilony, krásné vily z 19. století rozdělené na malé byty a různorodá architektura vyvolávají stejně mnoho otázek, jako je zde stavebních objektů. Bílé zdi, jako by vápnem vybílené, jsou zvýrazněny barevnými okenicemi a zdobené dveře z dálky připomínají art deco či maurský styl. Poznámka: Dva kruhové prostory na začátku a na konci slepé uličky sloužily k otáčení koňských spřežení. Prohlídka nejzajímavějších budov a jejich historie V domě č. 3, zvaném „Villa Amandine“, se kdysi nacházela tělocvična pro umělce z Moulin Rouge. V devadesátých letech minulého století zde byla ještě k vidění obrovská nástěnná malba sloužící jako dekorace. Dnes je z ní bytový dům. V domě č. 5 byla malá budova u ulice původně stájí. Od roku 1998 do 2008 zde sídlil „Institut pro výzkum dějin jazzu ve Francii“. Vzadu, před malým domkem, se rozkládá zelená zahrada, kde dříve stál nádherný fíkovník. Ten musel být pokácen, protože jeho kořeny ohrožovaly okolní zdi. V domě č. 6 se střídavě nacházel kabaret, malé muzeum modelových železnic, fotografické studio a nakonec dům současného umění. „The box in Paris“ nabízí prostory v loftovém stylu, které jsou ideální pro výstavy. Nabízí také pokoj pro hosty. Více informací na http://www.theboxinparis.com

Na čísle 7 se nachází několik zajímavých budov. Nejprve zde stojí bývalá truhlářská dílna, rovněž přestavěná na byt. Dochovala se jí krásná fasáda z cihel a hrázděného zdiva. Výše pak starý sklad, jehož dřevěná fasáda byla přetřená na černo.

Na čísle 10 žil Jean-Baptiste Clément, montmartrský zpěvák a komunarda, jehož nejslavnější písně jsou *Čas třešní* – *Krvavý týden* a lidová píseň *Tancujme si kapucínku*. Bydlel zde v roce 1871 během pařížské komuny.

Na čísle 12 býval bývalé „Lázně Pigalle“. Jeho malebná fasáda z art nouveau dlaždic se dochovala dodnes. V té době sem chodívali Pařížané ještě umývat. Dnes v budově sídlí umělecký ateliér.

Na čísle 14 se nachází půvabná malá budova, která kdysi sloužila jako nevěstinec, jichž bylo v této čtvrti mnoho. Mladé ženy čekaly na zákazníky, seděly v malé zahradě.

Na čísle 16 vysoký ohradní zeď ve skutečnosti skrývá současný loft na několika podlažích. Předchází mu velká zahrada a dlouho patřil jednomu zahraničnímu fotografovi.

Na čísle 15 končí Cité-du-Midi polokruhovým domem s velkou terasou. Tato spodní část je propojena s budovou z cihel za ní a tvoří rozsáhlý soukromý byt. Tato kruhová podoba umožňovala kočárům otočit se bez „couvání“!

Cité-du-Midi je sbírka zachovaných, znovuobjevených a současné době přizpůsobených památek minulosti. Je to jedno z těch neobvyklých míst, ležících mimo hlavní trasy, které je třeba co nejdříve navštívit, než budou veřejnosti uzavřena. Obyvatelé totiž iniciovali petici k instalaci vstupního portálu. Zatímco zatím není nic definitivně rozhodnuto, obávám se, že brzy budou pařížští flaneři, milovníci tohoto města, odkázáni pouze na prohlížení zvenčí.