Představení Moulin Rouge, legendární kabaret a stále uváděný francouzský kankán

Show v Moulin Rouge je pařížský kabaret založený v roce 1889 Josephem Ollere a Charlesem Zidlerem, kteří již vlastnili kabaret Olympia. Moulin Rouge oslavil své sté výročí v roce 1989.
Nachází se na bulváru de Clichy, asi 250 metrů od náměstí Pigalle v 18. obvodu Paříže, na úpatí kopce Montmartre. Jeho styl a název byly napodobovány a převzaty dalšími kabarety po celém světě.
Kontext Montmartru při vzniku představení Moulin Rouge
Belle Époque byla obdobím míru a optimismu, charakterizovaným průmyslovým pokrokem a mimořádně bohatým kulturním životem. Světové výstavy v letech 1889 (oslavující stoleté výročí Francouzské revoluce a představení Eiffelovy věže) a 1900 jsou jejich symboly. Japonismus, umělecký směr inspirovaný Východem, jehož nejvýraznějším představitelem byl Toulouse-Lautrec, byl v plném rozkvětu. Montmartre, nacházející se v srdci stále více obrovského a odlidštěného Paříže, si uchoval atmosféru idylické vesnice.

Na Montmartru jich bývalo až 30 mlýnů (z toho 12 v ulici Lepic), které mlely obilí, kukuřici, sádru a kámen.
Zrod představení Moulin Rouge 6. října 1889 bylo v úpatí kopce Montmartre, na místě bývalého Bálu bílé královny, slavnostně otevřeno představení Moulin Rouge. Cílem? Umožnit nejbohatším přijít se pobavit v módní čtvrti Montmartre, obývané „obyčejnými lidmi“. Malí úředníci, obyvatelé náměstí Place Blanche, umělci, měšťané, podnikatelé, elegantní dámy a procházející cizinci se zde mísili. Byl to také okázalý prostor – zahrada byla zdobena obřím slonem.

Představení Moulin Rouge dostalo od svých tvůrců, Ollera a Zidlera, přezdívku „První palác žen“. Kabaret brzy dosáhl obrovského úspěchu.
Představení pro všechny, napřed své doby Architektura sálu byla revoluční. Umožňovala rychlé změny dekorací. Mísili se zde všichni návštěvníci. Pořádaly se veselé večery s šampaňským. Tančilo se a hodně se smálo díky humorným atrakcím, jako byla ta Josepha Pujola, přezdívaného „Pétomán“(1), které byly pravidelně obnovovány.

Na konci 19. století Montmartre ukrýval dva světy: svět oslav a svět umělců, kteří sem přicházeli hledat kvalitu světla nad znečištěním velkoměsta a za přijatelné nájemné. Tyto dva světy však žily bok po boku a prolínaly se kolem dvou společných hodnot: zábava, potěšení a také krása.

(1) Pěnovec je herec nebo člověk působící ve světě zábavy, jehož hlavní či jedinou charakteristikou je schopnost tvořivě, hudebně či humorně vypouštět plyny. Pěnovci jsou zmiňováni v historii již od středověku, a to v Irsku a Japonsku. Zdá se, že se dnes jedná o „umění“ téměř zapomenuté.
Umělci z Montmartru
Patřili mezi ně i slavná jména: Henri de Toulouse-Lautrec, Auguste Renoir, Juan Gris, Georges Braque, Kees van Dongen, Guillaume Apollinaire, Alphonse Allais, Pablo Picasso, Marcel Proust, Maurice Utrillo, Amedeo Modigliani, Chaïm Soutine, Pierre Bonnard, Roland Dorgelès, Max Jacob, Pierre Mac Orlan. Ale uprostřed města, které se stále zvětšuje a odcizuje, si Montmartre uchovává svůj vesnický ráz, velkou vyvolenou rodinu a svůj idylický charakter s vinobraním – tedy lidský.
Zábava a francouzský cancan – tanec anglického původu!
Tento tanec má svůj původ v tanci zvaném Cancan (či „kvík kvík“), který ve Francii zpopularizovala roku 1850 tanečnice Céleste Mogador. V té době byl ve Francii zakázán, protože ženy tehdy nosily spodničky a kalhoty s rozparkem pod dlouhými sukněmi a volány. Zvednout nohu bylo považováno za neslušné, nevhodné a erotické.
Ale anglický producent a divadelní režisér Charles Morton se jím inspiroval a v roce 1868 vynalezl novou formu baletu, kterou nazval „francouzský cancan“, který měl svést anglické publikum představou pařížsko-francouzského mravního uvolnění. Tančí se především na divoké melodie, mezi nimiž vyniká slavný Offenbachův Galop infernal z Orfea v podsvětí, tehdy módního pařížského skladatele. Narodil se 20. června 1819 v Kolíně nad Rýnem a zemřel 5. října 1880 v Paříži.

Francouzský Cancan se tak vrátil do Francie, aby byl „stylizován“ (pravidla, rytmy a kostýmy), a dosáhl mezinárodního úspěchu, který si udržuje dodnes.

Tanečnice a další „rozpustilé ženy“ (jak se jim říká) tančí na divoké rytmy a hrají si se svými „nožičkami“, které jsou zčásti odhalené. Avšak od samého počátku mají i muži svou hvězdu – Valentina „Kostlivce“. Louise Weber, přezdívaná „Nenasytná“, se díky své odvaze a energii stala skutečnou „hvězdou“ ještě před svým časem. Stálá hvězda, která ztělesňuje Cancan a Moulin Rouge.

Tanečnice francouzského Cancanu s mezinárodní proslulostí

Slavné tanečnice s „osobitými“ a barevnými jmény zanechaly stopu v historii Moulin Rouge – mezi nimi La Goulue, Jane Avril, Môme Fromage, Grille d’Égout, Nini Pattes en l’Air a Yvette Guilbert. Moulin Rouge je místo oblíbené u umělců, malířů a dalších celebrit, přičemž nejvýznamnějším z nich je Henri de Toulouse-Lautrec. Jeho plakáty a obrazy zajistily Moulin Rouge rychlou a mezinárodní proslulost.

Počátky a velké okamžiky představení Moulin Rouge

První roky Moulin Rouge byly poznamenány extravagantními představeními inspirovanými cirkusem a slavnými atrakcemi, jako byl Pétomane. Každý večer od 22 hodin se pořádaly koncerty a taneční večírky.

Dne 19. dubna 1890 měla první revue název Circassiens et Circassiennes. Dne 26. října 1890 si budoucí král Eduard VII., tehdy ještě princ z Walesu, při soukromé návštěvě Paříže rezervoval stůl, aby se podíval na toto kvadrille, jehož sláva již překročila Lamanšský průliv. Když ho poznala, La Goulue s nohou ve vzduchu a hlavou v suknicích okamžitě zvolala: „Hej, Galles, to ty zaplatíš šampaňské!“

V roce 1891 se La Goulue stala prvním plakátem Henriho de Toulouse-Lautreca pro Moulin Rouge. V roce 1893 způsobila maškarní ples Quat’z’Arts skandál svým průvodem Kleopatry nahé obklopené rovněž odhalenými dívkami. Předvedení bylo zakázáno.

Dne 12. listopadu 1897 uzavřel Moulin Rouge výjimečně své dveře kvůli pohřbu svého ředitele a spoluzakladatele Charlese Zidlera.

V roce 1900 sem přilákala Světová výstava cizinci z pěti kontinentů a hrnuli se do „Moulin Rouge“. Když se vrátili domů, učinili z Paříže moderní Babylon, hlavní město rozkoší a „pařížských panenek“. Ve všech hlavních městech jako houby po dešti vyrostly „Rudé mlýny“ a „Montmartry“. Poslední ples v Moulin Rouge se konal 29. listopadu 1902. Poté byl přeměněn na koncertní divadlo.
Období „operet a velkých představení“
V lednu 1903 otevřel Moulin Rouge po rekonstrukci a přestavbě vedené Édouardem-Jeanem Niermansem, tehdy nejslavnějším pařížským architektem období Belle Époque.

Do první světové války se Moulin Rouge stal pravým chrámem operety. Předváděly se tu po sobě jdoucí revue: „Voluptata“, „Hrozen“, „Snění o Egyptě“, „Mlč, vzrušuješ mě“… a mnoho dalších. Dne 3. ledna 1907 během představení „Snění o Egyptě“ vyměnila Colette na jevišti polibek se svou milenkou, vévodkyní de Morny (Mathilde de Morny, zvanou „Missy“). Skandální představení bylo zakázáno.

Dne 29. července 1907 měla Mistinguett premiéru na scéně Moulin Rouge v revue „Revue ženy“. Brzy se její talent stal zcela zřejmým.

Moulin Rouge byl 27. února 1915 zničen požárem. K zahájení rekonstrukčních prací došlo až v roce 1921.
Éra „Mistinguett“ v Moulin Rouge
V roce 1923 navrhl Raphaël Beretta obnovit hudební sál v Moulin Rouge. Moulin byl umístěn uprostřed fasády, podpíraný zakulacenou částí zdobenou oválnými okny ve své horní části.

Gesmar, tehdy dvacetiletý, se stal výtvarníkem. Jeho návrhy a modely navždy splynuly s obrazem Moulin Rouge. Jacques-Charles a Mistinguett stáli u zrodu legendárních představení: „Revue Mistinguett“ (1925), „To je Paříž“ (1926) a „Paříž se točí“ (1928).

V Moulin Rouge vytvořila Mistinguett nespočet písní, které se staly věčnými, mj. *Valencia*, *To je Paříž*, *Viděl mě nahou*, *On m’suit* – poslední z nich společně s Jeanem Gabinem. Mistinguett se stala „spoludivkou“ po boku svého partnera Earla Leslieho a ředitelkou krejčovské dílny.

Zábavná historka následovala po incidentu, který se odehrál v roce 1927. Při představení, kde tanečnice v těsných kostýmech vycházely z obrovských dortů, měly následně tančit a zpívat. Aby se dostaly z vrcholu dortů na scénu, musely kráčet po vrstvě dortu pokryté velmi kluzkou cukrářskou smetanou. Jakmile měly jejich lodičky (s vysokými podpatky) potřené smetanou, dívky už nemohly stát a neustále klopýtaly. Protože jim bylo přísně zakázáno si boty sundávat, strávily celé představení klouzáním a končily s zadkem na zemi. Byl to opravdový fiasko.
Po Mistinguett. Představení Moulin Rouge se přizpůsobuje V roce 1929 opustila Mistinguett scénu i Moulin Rouge. Divadlo s 1 500 místy se stalo jedním z největších kin v Evropě, kde před hlavními představeními vystupovali umělci z hudebních síní. Revui „Lew Leslie’s Black Birds“, kterou uvedla skupina asi stovky černošských umělců doprovázená orchestrem Jazz Plantation, se v Moulin Rouge hrálo mezi červnem a srpnem 1929.

Starý sál pro taneční zábavy byl zachován a v roce 1937 přestavěn na ultramoderní noční klub. Téhož roku se v Moulin Rouge představil i tehdy módní Cotton Club z New Yorku, stejně jako orchestr Raye Ventury a jeho Collégiens.

Mezi lety 1939 a 1945 druhá světová válka přerušila „vřavu“, kterou představovalo představení v Moulin Rouge. Stalo se z něj taneční sál nazvaný Robinson Moulin-Rouge. Několik dní před osvobozením Paříže v roce 1944 zde vystoupila Édith Piaf, jejíž talent byl již všeobecně známý, spolu s Yvesem Montandem, začínajícím zpěvákem, kterého jí vnutili.

Dne 22. června 1951 Georges France, přezdívaný Jo France, zakladatel Balajo, získal Moulin Rouge a zahájil rozsáhlé rekonstrukční práce. Tanec, atrakce a slavný francouzský kankán se opět vrátily na scénu Moulin Rouge.

Dne 19. května 1953 se v Moulin Rouge konal 25. ples Bílých lůžek, pořádaný spisovatelem Guyem des Cars, za přítomnosti prezidenta republiky Vincenta Auriola a poprvé v Evropě zde vystoupil Bing Crosby. Večer se zúčastnilo 1 200 umělců a hvězd z celého světa, včetně Joséphine Baker, která zde zpívala *J’ai deux amours*.

Mezi lety 1951 a 1960 se na *Moulin-Rouge Show* koná velká oslava. Předvádějí se zde velké hvězdy: Luis Mariano, Charles Trenet, Charles Aznavour, Line Renaud, Bourvil, Fernand Raynaud a Lena Horne. Slavný francouzský cancan, který je zde stále k vidění, dostává v roce 1955 choreografii od Ruggera Angelettiho. V roce 1957 zakládá Doris Haug u Moulin-Rouge skupinu „Doriss Girls“. Zpočátku jich bylo čtyři, dnes jich je již 100, z nichž 40 vystupuje na jevišti.
O dva roky později se Moulin-Rouge proměňuje vytvořením a vybavením nové kuchyně, aby mohla stále rostoucí mezinárodní klientele nabídnout „večeři-spektákl“ s gastronomickým menu a revue, které získávají celosvětovou proslulost.
Na začátku 60. let událost představuje „Japonská revue“. Celá tvořená japonskými umělci představuje kabuki v Montmartru.

1962–1988: prosperita a kontinuita v rozmanitosti

V roce 1962 se vedení Moulin Rouge ujímá Jacki Clérico po svém otci. Začíná tak nová éra: rozšíření sálu, instalace obrovského akvária na scéně a vytvoření prvního vodního baletu. Revui *Cancan* téhož roku navrhují Doris Haug a Ruggero Angeletti.

Od roku 1963 a úspěchu revue *Frou-Frou* si Jacki Clérico, ze supersti­ce, vybírá pouze názvy revuí začínající na písmeno F. A samozřejmě, v každé revue je přítomen legendární francouzský cancan.

Dne 7. září 1979 oslavil Moulin Rouge, který se stal ikonickým místem Paříže, 90 let svého působení. Na scéně poprvé v Paříži vystoupila Ginger Rogers obklopená mnoha hvězdami, mezi nimiž byli Thierry Le Luron, Dalida, Charles Aznavour, Jean-Claude Brialy, George Chakiris, Village People či Zizi Jeanmaire.
Dne 23. listopadu 1981 uzavřel Moulin Rouge výjimečně své brány, aby představil svůj program královně Anglie Alžbětě II. Dne 4. února 1982 režírovala Liza Minnelli výjimečné představení, v němž poprvé vystoupila Angličanka Fenella Masse Mathews.

V roce 1984 se uskutečnily dva galavečery: jeden pro Deana Martina a druhý pro Franka Sinatru. Dne 1. prosince 1986 vytvořil nejslavnější klasický tanečník světa, Michail Baryšnikov, v Moulin Rouge originální balet Maurice Béjarta.

Od stého výročí představení Moulin Rouge

Dne 20. února 1988 u příležitosti stého výročí Moulin Rouge měla premiéru revue *Formidable* jako „Královské představení v Paříži“. Jedná se o jeden z nejprestižnějších oficiálních událostí Velké Británie, kterého se každoročně účastní člen královské rodiny v Londýně. Podruhé se konalo ve Francii, v Moulin Rouge. V roce 1983 předsedala princezna Anna, 20. února 1988 byl čestným hostem princ Eduard. Na jaře 1989 byl v Londýně uspořádán výjimečný pořad Moulin Rouge pro prince a princeznu z Walesu.
Dne 6. října téhož roku byl uspořádán Galavečer k stému výročí s Charlesem Aznavourem, Lauren Bacallovou, Rayem Charlesem, Tony Curtisem, Ellou Fitzgeraldovou, Gipsy Kings, Margaux Hemingwayovou, Barborou Hendricksovou, Dorothy Lamourovou, Jerry Lewisem, Jane Russellovou, Charlesem Trenetem a Esther Williamsovou.

V roce 1994 byl uspořádán galavečer Cartier na podporu nadace Artists Against AIDS Foundation s soukromým koncertem Eltona Johna. V roce 1995 proběhl galavečer Lancôme při příležitosti uvedení parfému „Poème“ s Juliettou Binocheovou a soukromým koncertem Charlese Aznavoura a Jessye Normanové. Dne 14. listopadu 1999 byla naposledy uvedena revue k stoletému výročí „Formidable“, která od roku 1988 do 1999 přivítala více než 4,5 milionu diváků. Nová revue „Féerie“ byla poprvé představena 23. prosince 1999.
Revue Moulin Rouge v průběhu let

Cancan (20. března 1962)
Frou-frou (1. dubna 1963)
Frisson (15. dubna 1965)
Fascination (15. dubna 1967)
Fantastic (20. března 1970)
Festival (29. března 1973)
Follement (1. dubna 1976)
Frenzy (22. prosince 1979)
Femmes, femmes, femmes (26. února 1983)
Formidable. Revue k stoletému výročí (12. února 1989)
Féerie (23. prosince 1999)

Moulin Rouge, stále a pořád…
Byl námětem více než 20 celovečerních filmů, 7 dokumentů a televizních pořadů. Inspiroval také mnoho umělců a objevuje se v mnoha malbách. Inspiroval i řadu zemí, zejména Las Vegas, Irsko a Německo.
Rekordy Moulin Rouge
Moulin Rouge patří mezi největší spotřebitele šampaňského na světě – mezi roky 2009 a 2014 to bylo zhruba 240 000 lahví ročně, v roce 2015 se pak uvádělo 360 000 lahví ročně.

Spolek Moulin Rouge, pařížský kabaret francouzského cancanu, drží také šest světových rekordů, včetně toho na největší počet kopnutí nohou. Během 30 sekund čtyřicet čtyři tanečnic zvládlo nohy zvednout dvacet devětkrát. Další rekord: 62 provedených rozštěpů za 30 sekund a také 34 „košťat“ každé za 30 sekund… Zkuste si tipnout, co se skrývá pod označením „koště“ v prostředí hudebního divadla!