Montmartre a jeho pahorek – Historie, náboženství, slavnosti a Paříž

Montmartre a její pahorek tvoří čtvrť 18. obvodu v Paříži (Francie), kterou dominuje bazilika Sacré-Cœur. Od 19. století sem přicházeli četní slavní umělci, jako byli Picasso či Modigliani, a stala se symbolem bohémského způsobu života.
Pochází jméno Montmartre od Galorománů či od svatého mučedníka? Historikové se neshodují na původu Montmartru a jeho pahorku.

V době galorománské stál na místě dnešního kostela Saint-Pierre vedle sebe chrám zasvěcený Marsu (bohu války) a chrám zasvěcený Merkurovi (bohu obchodu). Kolem roku 250 byl zde také popraven svatý Denis spolu s dalšími dvěma křesťany, Rustikem a Eleutheriem, poté, co byl umučen. Odtud dvojí etymologie (Mont de Mars – Marsův vrch a Mont des Martyrs – Vrch mučedníků, obětí křesťanského pronásledování).

Ve středověku byl pahorek zvaný Mons Martyrium poutním místem zasvěceným svatému Denisovi, který byl evangelizátorem Pařížanů. K smutnému příběhu svatého Denise patří, že podle legendy po sťatí na pahorku Montmartre údajně donesl svou hlavu až na místo dnešního Saint-Denis, kde byla postavena bazilika Saint-Denis – téměř 10 km daleko. V bazilice Saint-Denis (nacházející se ve městě Saint-Denis na severním okraji Paříže) jsou uloženy hroby francouzských králů z rodu Kapetovců, které byly během Teroru (revoluce) v roce 1793 znesvěceny. Baziliku Saint-Denis lze navštívit.

V letech 1133–1134 založil král Ludvík VI. královský klášter Dames de Montmartre. Jeptišky zde pěstovaly vinice a provozovaly mlýny, než byl klášter za revoluce zrušen. Odtud také pochází ulice Rue des Abbesses v Montmartru.
Montmartre a jeho pahorek během revoluce roku 1789 Montmartre se stal obcí departementu Seine v březnu 1790 při územní reorganizaci během revoluce. Tato obec byla složitá na ustavení, protože byla krátce předtím rozdělena hradební zdí Fermiers généraux neboli octrojnou zdí.

Během Francouzské revoluce byla obec dočasně přejmenována na „Mont-Marat“ na počest revolucionáře.

Mezi lety 1840 a 1845 rozdělila stavba Thiersovy zdi území Montmartru a jeho pahorku na dvě části.

Později, při rozšíření Paříže připojením území mezi octrojnou zdí a Thiersovou hradbou, byla obec Montmartre zrušena zákonem ze 16. června 1859 a její území rozděleno na dvě nestejné části:

větší část ležící uvnitř Thiersovy hradby byla připojena k Paříži v rámci 18. obvodu zvaného „Butte-Montmartre“ a rozdělena mezi čtyři čtvrtě: Grandes-Carrières, Clignancourt, Goutte-d’Or a La Chapelle;
menší zbývající část ležící mimo opevnění Thiersovy hradby byla připojena k obci Saint-Ouen, kde se nachází dodnes.

Montmartre a jeho pahorek byly nakonec připojeny k Paříži v roce 1860
Ale v roce 1860 nebyl Montmartre a jeho pahorek, který byl připojen k Paříži, obyčejnou čtvrtí: byla to čtvrt historická, nikoli správní.
Když byl totiž připojen k Paříži, byl nazván „Čtvrtí Buttes-Montmartre“, ale tvořily jej čtyři správní obvody („Velké lomy“, „Clignancourt“, „Goutte-d’Or“ a „La Chapelle“). Stejně jako Marais, nacházející se o něco východněji od Notre-Dame, nemá dnes Montmartre přesně vymezené hranice.
Nejvyšší bod Paříže se nachází na hřbitově v Montmartru
Montmartre a jeho pahorek jsou známé svými úzkými a strmými uličkami a především dlouhými schodišti. Tato velmi turistická čtvrt severní Paříže ukrývá nejvyšší bod hlavního města na pahorku Montmartre, jednom z vápencových pahorků vzniklých po obou stranách Seiny. Tento nejvyšší bod dosahuje 130,53 metru nadmořské výšky, měřeno od přirozeného povrchu půdy uvnitř hřbitova Calvaire, který sousedí s kostelem Saint-Pierre de Montmartre.
Vývoj obyvatelstva Montmartru a jeho pahorku
V letech 1133–1134 založil král Ludvík VI. královský klášter Dames de Montmartre. Benediktinky se zde usadily na místě bývalého klunijského převorství závislého na Saint-Martin-des-Champs v ulici des Moines v Paříži. Při svém vzniku byl klášter vybaven okolními zemědělskými pozemky, vesnicí, raně křesťanskými památkami, kostelem Saint-Pierre de Montmartre, starým pohřebištěm na půli cesty na pahorek a malou kaplí zasvěcenou mučednictví svatého Diviše, Sanctum Martyrium. S jeho zahradami a vinicemi a budovami tvořil areál o rozloze 13 hektarů. Právě v této kapli se Ignác z Loyoly a několik dalších v roce 1537 rozhodli založit Jezuitský řád, který byl papežem Pavlem III. schválen v roce 1540.
Během obléhání Paříže v roce 1590 však byla morálka kláštera natolik uvolněná, že si Pařížané začali říkat „skladištěm děvek z vojska“.
V roce 1611 byla objevena podzemní krypta, krypta mučednictví svatého Diviše, s vyrytými nápisy. Předpokládalo se, že se jedná o místo, kde byl svatý Diviš umučen. Klášter byl uzavřen v roce 1790, prodán v roce 1794 a zbořen, s výjimkou kostela, který zůstal jediným pozůstatkem.
Uprostřed 18. století byla založena porcelánka v Clignancourtu, vesnici patřící k Montmartru.
Obyvatelstvo Montmartru a jeho pahorku tvořili zpočátku vinaři, rolníci a mlynáři, kteří vedle vináren či hostinců provozovali v neděli a o svátcích. Žili zde také kameníci z Montmartru, jejichž lomy byly stále otevřené a v provozu, stejně jako zloději a tuláci přicházející z velkoměsta. Uprostřed 19. století se obyvatelstvo skládalo především z provozovatelů vináren, hostinců a penzionů, s menšinou zaměstnanců, dělníků a drobných rentierů vyhnaných haussmannskými demolicemi Paříže a lákáním levnějších nájmů a některých spotřebních výrobků (bez placení cla) než v Paříži. Tato gentrifikace učinila čtvrt bezpečnější.
Vypuknutí povstání Komuny v roce 1871
Právě v Montmartru vypukla Pařížská komuna v roce 1871 poté, co Adolphe Thiers a jeho vláda chtěli odebrat děla Národní gardy umístěná v této čtvrti. Po zatčení a popravě dvou generálů, z nichž jeden velel brigádě pověřené jejich odebráním, se několik čtvrtí včetně Montmartru vzbouřilo: tím začala Komuna, která trvala od 18. března 1871 do krvavého týdne koncem května 1871.

Co se týče Louise Michel, jejíž jméno nese ulice v Montmartru, byla to revoluční postava během povstání Komuny v roce 1871. Po neúspěchu tohoto povstání se přeživší uchýlili do zahraničí nebo byli odsouzeni k deportaci do Nové Kaledonie. Osud Louise Michel byl podobný.
Montmartre: srdce malířů V 19. a 20. století se Montmartre stal významným centrem malířství s ikonickými místy jako Bateau-Lavoir či náměstí Place du Tertre. Pracovali zde umělci jako Camille Pissarro, Henri de Toulouse-Lautrec, Théophile Alexandre Steinlen, Vincent van Gogh, Maurice Utrillo, Amedeo Modigliani, Pablo Picasso… Později malíři postupně opouštěli čtvrť a přesouvali se do Montparnassu na levém břehu, na druhém konci Paříže.

V roce 1930 byla založena „Montmartre-aux-artistes“, která funguje dodnes. Nachází se na adrese 189 rue Ordener ve 18. obvodu Paříže, disponuje 180 ateliéry spravovanými veřejným úřadem Paris Habitat a je tak největším svého druhu v Evropě. Přesto se o přidělování bytů – často přidělovaných lidem bez vazeb na umělecký svět – přou čtyři správcovské asociace.

Montmartre, pařížské poutní místo Kopce Montmartru proslula bazilikou Sacré-Cœur. Zároveň však hostí:

kostel Saint-Pierre de Montmartre;
kostel Saint-Jean de Montmartre;

a tři náboženské komunity:

sestry Naší Paní od Nejsvětějšího Srdce, mezinárodní kongregace založená v roce 1826 v Ardèche, přítomné na kopci od roku 1890;
karmelitánky, kontemplativní řád žijící v klauzuře, jejichž denní režim tvoří bohoslužby, meditace a ruční práce;
benediktinky od Nejsvětějšího Srdce v Montmartru, kontemplativní řád věnující se modlitbě a „neustálé adoraci“ v bazilice (od roku 1885 nepřetržité modlitby 24 hodin denně: muži, ženy i děti všech prostředí se střídají ve dne v noci, aby modlitbou nepřetržitě prosili za církev a svět. Tato mise neustálé modlitby byla svěřena bazilice při jejím svěcení).

Divadlo a zábava v Montmartru a na jeho kopci Montmartre nabízí mnoho divadel:

Théâtre des Abbesses, druhá scéna Théâtre de la Ville, zaměřená na tanec a hudbu;
Théâtre de la Manufacture des Abbesses, místo objevování a uvádění současného divadla;
divadelní sály na bulváru Rochechouart: La Cigale, L’Élysée-Montmartre, Le Trianon, La Boule Noire, inspirované kabarety 19. století;
Théâtre de l’Atelier na náměstí Place Charles-Dullin, jedno z mála pařížských divadel 19. století stále v provozu;
Moulin Rouge na jihu;
kabarety Le Chat Noir a Le Lapin Agile, navštěvované mnoha francouzskými umělci na počátku 20. století;
Moulin de la Galette;
kabaret Patachou, nejproslulejší pařížský kabaret 50. a 60. let, kde začínal Georges Brassens a kde naposledy veřejně vystoupila Édith Piaf. Dnes se zde nacházejí galerie Roussard a Centrum studia malířů v Montmartru;
kabarety na náměstí Place Pigalle;
kino Studio 28, založené – jak napovídá jeho název – v roce 1928;
Funambule Montmartre, malé divadlo o sto místech otevřené v roce 1987, které nabízí jak komedie, tak i literárnější kusy;
Théâtre Lepic, dříve Ciné 13 Théâtre, nacházející se na avenue Junot.

Montmartre a jeho muzea V tak malé čtvrti jich je mnoho:

Muzeum Montmartru.
Espace Dalí, věnovaný dělům surrealistického umělce.
Dům Dalidy na rue d’Orchampt a náměstí Place Dalida.
Dům Erika Satieho.
Muzeum naivní umění – Max Fourny.

Další známá místa a události v Montmartru

Náměstí Place du Tertre, kde mnoho malířů maluje pro potěšení turistů;
Nacházejí se zde restaurace s interiéry zachovalými umělců slavných i velká umělecká galerie.
Tržiště Saint-Pierre, čtvrť obchodníků s látkami na jihovýchodě.
Lidové čtvrti s velkým podílem přistěhovalců: Barbès (Maghreb) na jihovýchodě, Château Rouge (černá Afrika) na východě.
Královský azyl La Providence v Montmartru.
Hřbitov v Montmartru.
Proslulá a písní opěvná ulice Lepic s kavárnou Les Deux Moulins, proslavenou filmem *Fabulezní osud Amélie z Montmartru*.
Vinice v Montmartru, ulice Rue Saint-Vincent, nejznámější v Paříži (existují i jiné, např. v parku Parc Georges-Brassens v 15. obvodu). Její víno, prodávané za zlatou cenu, slouží k financování sociálních projektů. Dominují mu krásné činžovní domy z 20. let 20. století.
Lanovka v Montmartru, která umožňuje zdolání pahorku bez námahy.
Náměstí Place Émile-Goudeau, kde Bateau-Lavoir hostil velké malíře.
Sídliště Cité Montmartre-aux-artistes.
Socha rytíře Chevaliera de la Barre, oběti náboženské netolerance.
Hrozenobraní v Montmartru, které každoročně druhý víkend v říjnu shromáždí více než 500 000 lidí.
Halle Saint-Pierre, muzeum věnované outsiderskému umění.
Fémis (Evropská nadace pro obraz a zvuk), filmová škola sídlící v prostorách bývalých studií Pathé.
Kadist, multidisciplinární organizace současného umění s mezinárodní sbírkou.
Zahrada Arènes de Montmartre: obvykle uzavřená pro veřejnost, občas hostí kulturní akce.
Náměstí Place Marcel-Aymé, socha z roku 1983 od Jeana Marais, zdobící zeď ulice Rue Norvins před domem Marcela Aymého, odkazuje na knihu *Pasač do zdi*.
Zeď „Je t’aime“

Schody „Butte Montmartre“
Jsou proslulé a vyčerpávající. Někteří návštěvníci je zdolávají s námahou. Jiní je ztvárnili v písních („Jsou těžké pro chudáky, zdá se…“). Všichni, kdo je prošli, jsou odměněni výhledem, který se jim naskytl během výstupu:

„Schody ‚odjezdu‘, dole pod kopcem a podél lanovky, se nazývají ‚ulice Foyatier‘, podle sochaře Denise Foyatiera (1793–1863). Ve skutečnosti však navazují na schody zvané ‚ulice Suzanne Valadon‘ ve své spodní části, která začíná ulicí Tardieu. Vedou k dolní stanici lanovky.
Mají více než dvě stě dvacet schodů a téměř vystoupáte až na vrchol kopce Montmartre, k Place du Tertre a k parvisu baziliky Sacré-Cœur. Poznámka: lanovka je k dispozici pro osoby s omezenou pohyblivostí. Na Place du Tertre a k parvisu baziliky Sacré-Cœur se lze dostat také několika schody ze Square Louise Michel.
Ale na kopci Montmartre existuje i mnoho dalších schodů. Během své návštěvy jich určitě několik projde. Jejich seznam je dlouhý. Níže jsme vybrali několik z nich:
Schody Paula Alberta, „Literáta“
Schody ulice Utrillo
Passage Cottin
Schody ulice rue du Chevalier-de-la-Barre: otevírají se před zahradou Turlure nedaleko Sacré-Cœur. Stojí za to je navštívit v noci, kdy se jejich dláždění promění v hvězdnou oblohu. Alekan, hlavní kameraman, a sochař Patrick Rimoux pomocí optických vláken ztvárnili souhvězdí z 1. ledna a 1. července.
Po ulici Lamarck se potkáte se schody ulice Becquerel.
Na druhé straně ulice Lamarck je stále hojně navštěvované hřiště pro pétanque a další schody, ulice de la Bonne: zde dříve byla jedna z montmartrských kašen, jejíž voda byla proslulá.
O něco níž jsou schody ulice rue du Mont-Cenis. Jedny z nejdelších na kopci. Jsou více orientovány na sever než na východ.

Poznámka

Suzanne Valadon byla nejprve modelem pro slavné malíře své doby (mezi nimi Toulouse-Lautrec), ale také talentovaná a uznávaná malířka (její díla byla vystavena v Metropolitním muzeu umění v New Yorku) a nakonec matkou stejně slavného malíře Utrilla.
Osobnosti narozené v Montmartru

Albéric Magnard, skladatel.
Jean-Pierre Cassel, herec.
Vincent Cassel, herec.
Charles Friant (en), operetní zpěvák.
Jean Parfait Friederichs, generál a baron císařství.
Jean Gabin, herec.
Gen Paul, malíř.
André Malraux, spisovatel a ministr.
Jean Renoir, režisér.
Robert Sabatier, spisovatel.
Michel Sardou, zpěvák.
Maurice Utrillo, malíř.
Virginie Lemoine, herečka.
Fabrice Luchini, herec.

Osobnosti, které žily nebo pobývaly v Montmartru a na jeho kopci
Jejich počet je příliš velký na to, aby je bylo možné všechny vyjmenovat. Během let zde žilo či stále žije na „kopci“ více než 100 herců, spisovatelů, malířů, hudebníků, filmových či divadelních režisérů a dalších.

Montmartre ve filmu

François Truffaut, který strávil své dětství v 9. a 18. pařížském obvodu, ztvárnil toto sousedství ve svých slavných filmech: *400 ran* (1959), *Ukradené polibky* (1968) a také v *Posledním metru* (1980).

Sacha Guitry vede diváka na Place du Tertre, kde se setkává s malíři a básníky, ve snímku *Kdyby nám Paříž vyprávěla* (1956).

Film *Půlnoc v Paříži* Woodyho Allena (2011) začíná sledem statických záběrů, které představují Paříž s bazilikou Sacré-Cœur, muzeem Montmartre, a nechybí ani Moulin Rouge a uličky tohoto sousedství.

Ve filmu *Amélie z Montmartru* (2001) Jeana-Pierra Jeuneta, v němž hlavní roli ztvárnila Audrey Tautou, je Montmartre zobrazen originálním, idealizovaným a malebným způsobem. Film zaznamenal celosvětový úspěch s více než 32 miliony vstupenek (z toho 9 milionů ve Francii), 13 Césarů a 5 Oscarů. *Amélie z Montmartru* přitahuje turisty z celého světa do kavárny Café des 2 Moulins na ulici Lepic, aby si sami prohlédli místo natáčení.

V Paříži tě miluji, francouzský film složený z několika příběhů, kde se každé setkání odehrává v jiném pařížském obvodu, krátký film Bruna Podalydèse se odehrává v Montmartru.

Moulin Rouge od Baze Luhrmanna (2001) představuje Christiana, mladého básníka plného nadějí (Ewan McGregor). Usadí se v Montmartru a zde se setkává s Henri de Toulouse-Lautrecem (John Leguizamo), který ho přesvědčí, aby napsal divadelní hru pro Moulin Rouge. V průběhu příběhu se zamiluje do Satine, kurtizány ztvárněné Nicole Kidmanovou.

Krátký film Sen Apachů od Hélia Chomiace (2021) se odehrává v Montmartru na počátku 20. století a vypráví příběh dvou pařížských gaunerů.
Montmartre a jeho pahorek v písních

Čtvrť Montmartre inspirovala po desetiletí mnoho písní:

Mont' là-dessus, tu verras Montmartre : Lucien Boyer, 1924/25 (první nahrávka 6. 7. 1923), následně Colette Renard, 1957 (s Raymondem Legrandem a jeho orchestrem).
Le Moulin de la Galette : Lucienne Delyle, 1946.
Place Pigalle : Maurice Chevalier, 1946.
Rue Lepic : Yves Montand, 1951.
Dance Montmartre : soubor televize, Robert Farnon a jeho orchestr, 1961.
À Montmartre : Roger Rigal, 1954 ; Lina Margy, 1966.
La Complainte de la Butte : původně vytvořena pro film French Cancan od Jeana Renoira, 1955.
Retour à Montmartre : Cora Vaucaire, 1955.
Montmartre : Frank Sinatra & Maurice Chevalier, soundtrack k filmu Can-Can od Waltera Langa, 1960.
Montmartre : Bernard Peiffer, 1960.
Faubourg Montmartre : José Darmon, 1964.
La Bohème : Charles Aznavour, 1965.
Montmartre : Georges Chelon, 1975.
La Butte à Picasso : Juliette Gréco s Jeanem-Michelem Defayem a jeho orchestrem, 1975.
Qu'elle est jolie la butte : Juliette Gréco s Jeanem-Michelem Defayem a jeho orchestrem, 1975.
La Fête à Montmartre : Jean-Roger Caussimon, 1979.
Abbesses : Birdy Nam Nam, 2005.
Place du Tertre : Bireli Lagrene, 2006.
La Maison rose : Charles Aznavour, 2015.
Là-haut : Hugo TSR, 2017.