Cabaret du Lapin Agile, kde se divák stává součástí představení

Cabaret du Lapin-Agile (Kabaret U Šibence) je zvláštní název pro kabaret nacházející se v 18. obvodu Paříže, na kopci Montmartre, na adrese Rue des Saules 22. Je dostupný linkou 12, stanicí metra Lamarck – Caulaincourt.
Cabaret du Lapin-Agile: kabaret jako žádný jiný
Legendární Cabaret du Lapin-Agile, nejstarší kabaret Montmartru, každý večer oživuje dědictví francouzských písní a vyprávění. Žádné lasery, mikrofony ani ozvučení! Pouze hudba a lidské hlasy v jejich nejčistší podobě. Publikum se zapojuje do atmosféry a navrací se tak do doby, kdy si všichni navzájem naslouchali a sdíleli své potěšení.

Dnes patří Cabaret du Lapin-Agile mezi nejprestižnější názvy našeho uměleckého dědictví. V oblastech malířství, literatury, zpěvu, poezie, hudby a lidových písní představuje obraz francouzské a pařížské tradice, kterou si cení diváci po celém světě. Jeho eklektický repertoár ho činí privilegovaným vyslancem francouzské kultury, která je stále velmi žádaná za hranicemi.

Podporuje také vznik nových talentů, kteří zde představují svá díla. Je živoucím konservatořem francouzské písně. S týmem umělců, talentovaných zpěváků, textařů a skladatelů různých stylů vytváří autentickou atmosféru, kde se publikum zapojuje do jedinečné nálady Montmartru.

Není tu žádná večeře, pouze představení a nápoje. Přijďte o něco dříve, v okolí je mnoho restaurací!
Historický kontext: druhá polovina 19. století a rozdělení Montmartru
Koncem 19. století se dolní část Montmartru stala „čtvrtí oddané zábavě“. V osmdesátých letech 19. století zde sídlilo mnoho kabaretů (Le Chat Noir, Moulin Rouge), různorodé a někdy nebezpečné obyvatelstvo (prostitutky se svými pasáky, nejrůznější marginalizované skupiny).

Horní část Montmartru (Butte-Montmartre) naproti tomu až do roku 1914 připomínala vesnici. Proslulá svou čistou vzdušnou, mlýny a levnými byty přitahovala umělce, z nichž mnoho zde nakonec zůstalo. Od roku 1890 se jejich počet výrazně zvýšil.
Původ Cabaret du Lapin-Agile a jeho názvu
Budova byla postavena v roce 1795. Kolem roku 1860 zde sídlila hospoda zvaná „Au Rendez-vous des voleurs“ (U schůzky zlodějů). Později se stala Lapin Agile a místem setkávání umělecké bohémy počátku 20. století.

Založený v druhé polovině 19. století a odkoupený Aristidem Bruantem v roce 1913 se stal jedním z vyhledávaných míst setkávání. Od Maxe Jacoba přes Pabla Picassa až po Rolanda Dorgelèse, Francis Carca, Blaise Cendrarse či Pierre Mac Orlana. Později, v letech 1940 a 1950, sem docházeli Jean-Roger Caussimon a François Billetdoux. Cabaret du Lapin-Agile je stále aktivní, „dokonce velmi živý“.
Od Cabaret des Assassins k Cabaret du Lapin-Agile: změna majitelů
Hospoda z roku 1860 byla od roku 1869 nazývána Cabaret des Assassins (Kabaret vrahů). Na zdech byly totiž vyobrazeny portréty slavných vrahů, od Ravaillaca (vraha krále Jindřicha IV.) až po Troppmanna (odsouzeného v roce 1870 za vraždu osmi členů jedné rodiny).

Mezi lety 1879 a 1880 tehdejší majitel požádal kreslíře André Gilla, který byl s místem dobře obeznámen, aby vytvořil vývěsní štít. Gill namaloval zajíce v zeleném fraku a červené šále, který uniká z pánve, do níž měl být upečen. Kabaret byl poté pojmenován „Au Lapin à Gill“ (U Gillova zajíce), brzy transformováno na Lapin Agile (podle jedné z teorií o původu tohoto názvu).

V září 1883 zde „goguettier“ (zpěvák a básník z Montmartru) Jules Jouy založil společenský zpěvní spolek „La Soupe et le Bœuf“. Jejich místo setkávání bylo stanoveno v Cabaret des Assassins.

V roce 1886 byl kabaret odkoupen bývalou tanečnicí cancanu Adélou Decerfovou (přezdívanou „máma Adéla“). Zbavila se pochybné klientely a proměnila jej v kavárnu-restauraci s koncerty nazvanou „À ma campagne“. Ve dnech sem docházeli pravidelní hosté z kabaretu Chat Noir: Charles Cros, Alphonse Allais, Jehan Rictus a další, ale také šansoniér Aristide Bruant, který sem přivedl malíře Toulouse-Lautreca a Courtelina. Každou sobotu večer a neděli dopoledne se zde pořádaly amatérské koncerty.

Na počátku 20. století „máma Adéla“ prodala kabaret Bertě Sébourceové, která se sem nastěhovala se svou dcerou, Marguerite Lucovou, přezdívanou „Margot“, budoucí manželkou Pierre Mac Orlana. V roce 1903 se k nim přidal Frédéric Gérard (1860–1938), zvaný „otec Frédé“, díky němuž se Kabaret Lapin Agile stal neodmyslitelnou součástí umělecké bohémy.
Kabaret Lapin Agile v době Fridricha Gérarda
Frédéric Gérard se narodil na jihu Paříže, v Athis-Mons v departmentu Seine-et-Oise, 24. prosince 1860. Po dlouhou dobu procházel uličkami Montmartru se svým oslem (přezdívaným „Lolo“), prodávaje sezónní zboží, než se stal majitelem kabaretu „Le Zut“ nacházejícího se na ulici Norvins či Rue Ravignan (údaje se různí). Tento podnik byl uzavřen poté, co v něm celou noc zuřila památná rvačka mezi hosty.

Když se usadil v Kabaretu Lapin Agile, ponechal si svého psa, havrana, bílé myši i osla, s nímž prodával ryby v ulicích Montmartru, aby si přilepšil k příjmům. Jako kabaretní umělec „Frédé“ zpíval sentimentální romanci či realistické písně, doprovázeje se na violoncello či kytaru. Neváhal ani poskytnout jídlo a pití bez peněz umělcům na mizině výměnou za píseň, obraz či báseň. Právě v této době se zrodila specifická atmosféra Kabaretu Lapin Agile.

Aristide Bruant, který se stal bohatým jako šansoniér tím, že urážel své obdivovatele, a který byl stálým hostem Lapin Agile, se spřátelil s majitelem. V roce 1913, když byl dům určen k demolici, jej koupil a ponechal „Frédého“ v jeho vedení.
Umělci a darebáci: klientela Kabaretu Lapin Agile
Pod vedením „Frédého“ se Lapin Agile rychle stal pro montmartreské bohémy „opravdovou kulturní institucí“. Navštěvovali jej Pierre Mac Orlan, který rád zpíval vojenské písně dvakrát či třikrát týdně, Roland Dorgelès, který také zpíval, ale zřídka, protože zpíval špatně, Max Jacob, André Salmon, Paul Fort a další. Gaston Couté nikdy nezpíval, ale občas skončil opilý až k smrti, usazený pod stolem. Apollinaire zde četl básně ze sbírky *Alcools*. Picasso namaloval portrét Marguerite Lucové (*Žena s havranem*, 1904) a rovněž Harlekýna pijícího u baru kabaretu (*V Lapin Agile: Harlekýn s pohárem*, 1905). Herec Charles Dullin debutoval v roce 1902 recitály šílených básní Baudelaira, Villona, Corbièrea či Laforgua. To vše pod klidným pohledem obrovského Ježíše z umělého kamene, který vytvořil anglický sochař Leon-John Wesley.

Ale byli zde také anarchisté z listu *Libertaire* (anarchistické noviny), s nimiž byla koexistence občas napjatá, a především podvodníci z chudinských čtvrtí Montmartru a z okolí Goutte d’Or (na východě pahorku).

Napětí ještě vzrostlo, když se Frédéric Gérard rozhodl vyhnat tuto nežádoucí klientelu. Chtěl „vytvořit klientelu umělců“ a „pro jejich klid“. Některé noci se zvenčí ozývaly výstřely skrz okna kabaretu. Násilí dosáhlo vrcholu v roce 1910, kdy byl jeden z Frédéricových synů, Victor („Totor“), zasažen kulkou do hlavy za barem.
Známý „fumisterie“: A slunce zapadlo nad Jadranem
Tato bouřlivá doba, poznamenaná výtržníky, trvala dva až tři roky. Ale i jiné, mnohem méně násilné spory rozdělovaly návštěvníky podniku: na jedné straně avantgardní umělci, pohrdavě nazývaní „Picassův gang“ (které šéf Lapina Agileho příliš neuznával), a na druhé straně tradicionalisté sdružení kolem Dorgelèse.

V roce 1910 zorganizoval Dorgelès proslulý podvod. Se svými přáteli představil na Salonu nezávislých obraz s názvem *A slunce zapadlo nad Jadranem*, namalovaný údajně italským umělcem dosud neznámým, Joachimem-Raphaelem Boronalim, údajným teoretikem nového uměleckého směru („excesivismu“). Ve skutečnosti byl *Manifest excesivismu* dílem Dorgelèsovým a obraz vytvořil „Lolo“, Frédéricův osel. K jeho ocasu byla připevněna štětka. Jméno fiktivního malíře, Boronali, nebylo nic jiného než anagramem slova „Aliboron“, přezdívky osla „Lola“.

Podvod měl obrovský úspěch: obraz se stal „předmětem komentářů, které se nijak nelišily od těch, jež doprovázely ostatní modernistická díla“ a byl prodán za dobrou cenu.

Tento Dorgelèsův žert spolu s jeho přáteli patří do typicky montmartské tradice „fumisterie“, která spočívala v „vytváření složitých žertů, ozdobených nezkrotnou fantazií a hravými slovními hříčkami“ – praxe, jež spojuje dnešní kabaretní humoristy s avantgardou z přelomu století. Dokonalým příkladem tohoto stylu je dílo Alphonse Allaise.
Konec jedné epochy: Velká válka 1914–1918
Tato bezstarostná doba skončila 1. srpna 1914 vyhlášením všeobecné mobilizace proti Německu. „Všechno jako by bylo jediným mávnutím smeteno,“ napsal Francis Carco. Klientela Lapina Agile se ztenčila, většina stálých hostů narukovala na frontu, z nichž mnozí se již neměli vrátit.

Lapin Agile po Velké válce
Kabaret již nezískal status místa setkávání avantgardních spisovatelů a umělců. Těžisko tvorby se přesunulo do Montparnassu. Přesto si malíři zachovali zvyk, že při příležitosti vernisáže Podzimního salonu zakončovali večer v Lapinu Agile.

V roce 1922 prodal Aristide Bruant kabaret „Paulovi“, synovi Frédérica Gérarda, kterému kdysi učil zpěv. Podle Andrého Salmona se Pavel stal „nejlepším interpretem“ písní svého učitele. Za jeho vedení byly „večírky“, dříve neformální a více méně improvizované, nyní organizovány. Umělci byli vybíráni novým šéfem… a placeni. Někteří byli dokonce přijati jako „pensionáři“ kabaretu.

Mezi pravidelné hosty Lapina Agilního patřili Pierre Brasseur, Georges Simenon a také americké celebrity navštěvující Paříž, jako byli Rudolph Valentino, Vivien Leigh a Charlie Chaplin.
Kabaret Lapin Agile od druhé světové války až po současnost
Po skončení druhé světové války, stejně jako třicet let předtím, se toto místo oblíbené mezi umělci přesunulo z Montparnasských čtvrtí do „čtvrtě Saint-Germain-des-Prés“. Přesto se však po roce 1945 Lapin Agile opět stal místem setkávání a odrazovým můstkem pro umělce. Právě zde se v roce 1950 setkal kytarista Alexandre Lagoya s Leo Ferrém a v roce 1955 zde debutoval na scéně Claude Nougaro, nejprve jako básník a poté jako zpěvák.

V roce 1972 předal Paulo Gérard vedení kabaretu svému zetovi Yvesi Mathieovi, který je jeho majitelem dodnes. Dodnes se zde pořádají „Večery“, na nichž vystupují zpěváci a herci.
Lapin Agile v uměleckých dílech
Lapin Agile posloužil jako inspirace mnoha divadelním hrám:

Picasso au Lapin Agile, napsaná v roce 1993 Stevem Martinem. Hra zobrazuje setkání Alberta Einsteina a Pabla Picassa v tomto kabaretu v roce 1904.
Au cabaret du Lapin Agile, divadelní hra napsaná v roce 2017 Jean-Bernardem Philippotem. Vypráví legendu tohoto slavného kabaretu.
Hello Berlin ? Ici Paris ! V tomto filmu slouží Lapin Agile jako kulisa v jedné scéně.

Lapin Agile v malířství
Vzhledem k množství umělců, kteří Lapin Agile navštěvovali, se stal inspirací pro jejich díla:

Pierre Prins (1838–1913), Le Cabaret du Lapin Agile à Montmartre, Paříž, Musée Carnavalet
Pablo Picasso (1881–1973), Au Lapin Agile neboli Harlekýn s pohárem, 1905, New York, Metropolitan Museum of Art
Élisée Maclet (1881–1962):
Le Lapin Agile, olej na plátně, místo uložení neznámé;
Le Lapin Agile pod sněhem, olej na plátně, místo uložení neznámé.
Maurice Utrillo (1883–1955), Lapin Agile, ulice Saules pod sněhem, olej a kvaš na dřevěné desce, místo uložení neznámé
Roman Greco (1904–1955), Le Lapin Agile, šest olejů na plátně, místo uložení neznámé
Gen Paul (1895–1975):
Au Lapin Agile, lept, místo uložení neznámé
Le Lapin Agile, pastel, místo uložení neznámé
Le Lapin Agile pod sněhem, kvaš na papíře, místo uložení neznámé.
Roland Dubuc (1924–1998), Le Lapin Agile pod sněhem, olej na plátně, místo uložení neznámé
Raphaël Toussaint (narozen 1937), Le Lapin Agile, 1987, místo uložení neznámé.