Bateau-Lavoir, líheň světově proslulých umělců: Picasso, Modigliani…

Bateau-Lavoir (tzv. „plovoucí prádelna“) je umělecká osada nacházející se na kopci Montmartre v městské části Clignancourt, která patří k 18. obvodu Paříže (Francie). Vstup do ní se nachází na adrese 13 náměstí Émile-Goudeau (ulice Ravignan).
Od roku 1904 je toto místo sídlem, místem setkávání a tvoření mnoha francouzských i zahraničních malířů a sochařů, ale také spisovatelů, divadelníků a obchodníků s uměním. Dnes Bateau-Lavoir stále nabízí 25 ateliérů pro umělce.
Po požáru v roce 1970 Budovy umělecké osady, postavené ze dřeva, byly v roce 1978 zcela znovu vystavěny v původní podobě, avšak tentokrát z betonu. Na zadní fasádě, kterou lze spatřit ze zahrady Louise-Weber-La Goulue nacházející se v ulici Burq, je dodnes k vidění dvacet pět prosklených ateliérů umělců, které přispívají k udržení slávy tohoto místa.

Počátky historie „plovoucí prádelny“ Na adrese č. 13 náměstí Émile-Goudeau (dříve náměstí Ravignan) byla v roce 1830 uzavřena vinárna Poirier-sans-Pareil kvůli sesuvu půdy a kolem roku 1860 ji nahradila budova (bývalá továrna na klavíry). Jedná se o budovu z cihel a dřeva. Protahuje se podél prudké ulice na kopci Montmartre. Přední fasáda, která směřuje k náměstí Émile-Goudeau, se nachází ve druhém patře zadní fasády, což přispívá k originálnímu vnitřnímu uspořádání.

V roce 1889 majitel jistý Maillard, chtěje z budovy vytěžit příjem, oslovil architekta, aby ji přestavěl na umělecké ateliéry, z nichž většina by směřovala dozadu. Dům byl rozdělen na dvacet malých bytů o jedné místnosti, osvětlených velkými okny a oddělených tenkými dřevěnými příčkami s otvory. Tyto „studia“ byla uspořádána po obou stranách centrální chodby připomínající palubní chodby parníku. Právě tento „vzhled“ měl údajně inspirovat název „Bateau“ (Loď), zatímco Max Jacob (básník a modernistický romanopisec, rovněž francouzský malíř) k němu ironicky přidal přídomku „Lavoir“ (Prádelna). Dům totiž měl pouze jeden vodovodní kohoutek a jednu toaletu pro dvacet pět nájemníků (?!). Podle jiné verze mu toto jméno dal poté, co při své první návštěvě viděl venku sušit prádlo.
Předtím, než se mu začalo říkat „Bateau-Lavoir“, se mu říkalo „Dům lovce“.

Život umělců organizovaný s minimálními prostředky Nájemné bylo směšně nízké. Kolem roku 1900 „pro dělníka vydělávajícího 5 sous denně stálo měsíční nájem 15 sous“. Životní podmínky byly tvrdé a pohodlí neexistovalo. Uvnitř v zimě mráz a v létě dusno. K tomu se přidával zápach plísně způsobený vlhkostí dřevěných konstrukcí, zdí a výparů barev či terpentýnu. Špatné hygienické podmínky způsobovaly dráždivou atmosféru, chodba byla úzká, celé místo špinavé a zaprášené.
Umělci, často bez peněz, žili s velmi málem. Nábytek byl sporý či zcela chyběl. Truhly sloužily jako židle, matrace či slamník se sdílely na střídačku. V suterénu jistý pan Sorieul pěstoval chřest a artyčoky, které se prodávaly za nízké ceny, avšak ne každý si je mohl dovolit. Umělci se snažili bojovat s hladem, sdíleli povinnosti a navzájem se podporovali.

Tato nejistota vedla k začlenění řady různorodých materiálů či předmětů do umělcových pláten: Max Jacob používal černý kouř z petrolejové lampy, kávovou sedlinu nebo prach usazený na policích pro své akvarely. V květnu 1912 Picasso vytvořil své první koláže tím, že na jednu ze svých maleb připevnil kousek voskovaného plátna.
První umělci usazení v Bateau-Lavoir
Prvním umělcem, který se v roce 1892 usadil v Bateau-Lavoir, byl malíř Maxime Maufra. Právě se vrátil z pobytu v Bretani.
Místo se rychle stalo centrem setkávání, kde lze zaznamenat přítomnost Paula Gauguina. Mezi lety 1900 a 1904 zde působily dvě skupiny umělců – Italové, mezi nimiž vynikal Ardengo Soffici, a Španělé sdružení kolem Paca Durria. Ten se v roce 1901 usadil v jednom z bytů v Bateau-Lavoir, který později postoupil Pablu Picassovi. Oba muži spolu v letech 1910 pracovali a vytvářeli šperky.

Fernande Olivierová se v roce 1901 nastěhovala do ateliéru Laurenta Debienna. Pablo Picasso přijel v roce 1904 (zůstal zde do roku 1909, avšak ateliér si udržel až do roku 1912). Po období modré nastoupilo období růžové, které skončilo v roce 1907. Téhož roku představil své plátno Dámy z Avignonu, jež znamenalo počátek kubismu.

V té době byli obyvatelé Bateau-Lavoir, kteří sem přicházeli ze všech koutů světa, mj. Holanďané Otto van Rees a jeho manželka Adya van Rees-Dutilh (od roku 1904), Kees van Dongen (od roku 1905), Španěl Juan Gris (přijel v roce 1906), Rumun Constantin Brâncuși, Ital Amedeo Modigliani, Pierre Mac Orlan a Max Jacob. V roce 1908 byl na památné hostině přijat celník Rousseau. O rok později se zde usadil Mexičan Diego Rivera.
Vývoj čtvrti a Bateau-Lavoir
V roce 1909 se čtvrť změnila: začal se rozvíjet kabaretní turismus, místní chatrče byly zbořeny, ulice vydlážděny a ceny nájmů i potravin vzrostly. Stručně řečeno, čtvrť se urbanizovala. Od první světové války začal Bateau-Lavoir na pravém břehu ztrácet na významu ve prospěch svých „konkurentů“, Montparnassu a La Ruche (obdoby levobřežního Montmartru).

Přezdívaný „Villou Medicejských moderního malířství“ (podle francouzské Villa Medici v Římě) byla původní Cité du Bateau-Lavoir zničena požárem v roce 1970. Zůstala pouze fasáda. Ta byla v roce 1978 znovu vystavěna do původní podoby, tentokrát však z betonu, architektem Claudem Charpentierem. Dnes zde opět sídlí 25 uměleckých ateliérů, které jsou viditelné z Louise-Weber-La Goulue zahrady (přístupné z ulice 14 rue Burq). Část, která požárem nebyla zničena, byla 31. května 1965 prohlášena za historickou památku.
Do Bateau-Lavoir zavítalo mnoho francouzských i zahraničních osobností
Pablo Picasso, Amedeo Modigliani, Kees van Dongen, Maurice de Vlaminck, Henri Matisse, Constantin Brâncuși, Georges Braque, André Derain, Maurice Utrillo, Juan Gris, Max Jacob, Guillaume Apollinaire, Otto van Rees a další.