Athénée Louis-Jouvet

Divadlo Athénée Louis-Jouvet bylo původně divadlo otevřené v roce 1864, avšak na jiném místě v Paříži, na bulváru Saint-Germain. O dva roky později se stalo divadlem Cluny. Během následujících patnácti let pak několik divadel neslo název Athénée, a to po dobu několika měsíců či let. Mezi nimi i to na ulici Scribe, postavené v roce 1866 architektem Charlesem Cambonem s kapacitou 775 míst.

Od Édenu k současnému Athénée

Éden-Théâtre, otevřené 7. ledna 1883, bylo legendárním místem, mohutným komplexem na ulici Boudreau postaveným v duchu hinduistického chrámu, zázračným a exotickým bazarovým prostředím inspirovaným Tisíci a jednou nocí, „zázrakem originality, nádhery a pohodlí“, jak napsal tehdejší kronikář. Éden však měl krátký život. Bylo několikrát uzavřeno, přestavěno a na čas přejmenováno na Grand-Théâtre, než nakonec zmizelo.

Právě na těchto pochybných základech nechal Victor Koning postavit architektem Stanislasem Loisonem půvabné malé divadlo, které bylo slavnostně otevřeno 31. prosince 1893 pod názvem Comédie-Parisienne.

Divadlo sklidilo velký úspěch u publika, jeho hlavní atrakcí byla příjemná atmosféra. Nové divadlo však mělo potíže prosadit se, zejména poté, co 1. října 1894, v prvním roce provozu, zemřel jeho zakladatel a ředitel Victor Koning. Jules Lerville, bývalý ředitel divadla Renaissance, se ujal Comédie-Parisienne a rozhodl se ji znovu proměnit, aby ji spojil se starou slávou athénského komického divadla na ulici Scribe. Za tímto účelem nechal demontovat fasádu a znovu ji instalovat jako vstup do náměstí Opéra před Comédie-Parisienne. Stalo se tak jakýmsi prvním vestibulem pro návštěvníky, který měl pravděpodobně posílit intimní atmosféru divadelního prostoru díky novému přístupu stranou od ruchu okolních ulic.
Po téměř století od těchto prací se nad kopulí sálu dochovaly stopy: strop zdobený indickými motivy v červené, černé a hnědé barvě, poslední dojemné a nečekané pozůstatky dávného Éden-Théâtre.

Konečné otevření divadla Athénée Louis-Jouvet

Konečné otevření divadla pod názvem Athénée proběhlo v roce 1896, který je také uveden na jeho průčelí.
V roce 1896 také došlo k poslední velké přestavbě budovy pod vedením Paula Fouquiaua, kdy byla fasáda přesunuta z ulice Boudreau na náměstí Opéra, jak již bylo zmíněno.

Divadlo Athénée Louis-Jouvet, italské divadlo v seznamu památek

Jedno z nejkrásnějších italských divadel v Paříži bylo zapsáno mezi historické památky 22. prosince 1995 a v roce 1996 zrekonstruováno.

Divadlo Athénée Louis-Jouvet: umělecké dědictví

Architektonické bohatství Athénée doprovází neocenitelné umělecké dědictví: osobnost Louise Jouveta. Divadlo vedl od roku 1934 až do své smrti v roce 1951 a zanechal zde hlubokou stopu, díky níž nese jeho jméno.
Tento velký herec, známý také z filmů, byl především divadelním mužem. Předtím, než se stal známým režisérem a hercem, prošel všemi divadelními profesemi: strojníkem, kostymérem, rekvizitářem, malířem a osvětlovačem.

Zejména vytvořil L’École des femmes s pomocí výtvarníka Christiana Bérarda, který navrhl dekorace s „otevírajícími se stěnami“ představujícími současně zdi domu Agnès, zahradu i veřejné prostranství, kde se odehrává velká část děje.

V roce 1962 odkázal Pierre Bergé divadlo státu

V roce 1977 Pierre Bergé koupil divadlo Athénée Louis-Jouvet, které do roku 1982 provozoval se ztrátou. Pod inovativním a eklektickým vedením Pierre Bergého byl v podkroví Athénée otevřen malý divadelní sál nazvaný Christian-Bérard na počest slavného scénografa, zaměřený především na experimentální divadlo.

V roce 1982 bylo divadlo Athénée prodáno státu za symbolickou cenu jednoho franku (s nahromaděnými ztrátami?). Athénée se stalo veřejným divadlem. Je třeba poznamenat, že Pierre Bergé byl politicky velmi levicově orientovaný (přítel Françoise Mitterranda), přičemž tehdejším ministrem kultury byl Jack Lang.

Poznámka:
Pierre Bergé, blízký Françoisovi Mitterrandovi a levicově orientovaný, pocházející z chudých poměrů, měl v roce 2011 odhadované jmění 120 milionů eur a o pět let později již 180 milionů podle časopisu Challenges.
Jeho kontakty mu umožnily v roce 1993 prodat dům Saint-Laurent společnosti Elf-Sanofi (ropnému podniku nacionalizovanému levicovou vládou) s velmi vysokým ziskem (který někteří považovali za přehnaný), ale také byl v roce 1994 odsouzen za zneužití vnitřních informací Komisí pro burzovní operace (COB). Měl také spory s vedením deníku Le Monde, jehož se v roce 2010 stal majoritním akcionářem.

Divadlo Athénée Louis-Jouvet dnes

Od roku 1982 do roku 1993 vedla divadlo Josyane Horville, která zde uváděla mladé režiséry, což vedlo k velkému množství divadelních produkcí.
Dne 1. července 1993 ho ve vedení Athénée vystřídal Patrice Martinet. Ten zde prosadil novou uměleckou politiku založenou na dvou hlavních principech: kvalitě literárních a dramatických textů uváděných na scéně a důležitosti hereckého výkonu.
V roce 1996 Athénée oslavilo své sté výročí. Patrice Martinet toho využil k zahájení rozsáhlé restaurátorské kampaně. Cílem bylo vrátit celému prostoru jeho původní lesk – od architektury a dekorace až po scénické vybavení. Celá budova byla kompletně zrekonstruována: jevištní konstrukce byla opravena, zvukový systém přestavěn, orchestrální jáma znovu objevena a rozšířena, sál přepracován, sociální zařízení a šatny uvedeny do původního stavu, elektroinstalace a osvětlení zcela zmodernizovány, křesla v přízemí opravena a veškerý další mobiliář obnoven do původní podoby.

V posledních sezónách zde vystoupili mj. Philippe Caubère, Fabrice Luchini, Philippe Calvario, Valère Novarina, Jean-Marie Villégier, Marcel Bozonnet, Joël Jouanneau, Daniel Mesguich, Claude Stratz, Jacques Lassalle, François Rancillac, Hans Peter Cloos, Niels Arestrup, Zabou Breitman, Dominique Valadié, Michel Fau, Hugues Quester, Pierre Vaneck, Catherine Rich, Édith Scob, François Marthouret, Nathalie Richard, Gilles Arbona, Michel Didym, Jean-Luc Lagarce, soubor acte6…

V roce 2021 se majiteli divadla stali Olivier Poubelle, Olivier Mantei a Bernard Le Masson, přičemž Olivier Poubelle se ujal jeho vedení. Divadlo nyní, aniž by ztratilo svůj charakter jakožto laboratoř, klade důraz na silná umělecká setkání a tvorbu s cílem otevřít se co nejširšímu publiku.